Začalo to s dvacátým stoletím

S Milovicemi a jejich okolím má většina z nás spojený spíše pobyt sovětských okupačních vojsk. Ale zdejší krajinu a vesnice dávno před nimi zdevastovaly jiné armády. První vysídlenou obcí se stala Mladá. A to už v roce 1903, kdy se tu zalíbilo rakousko-uherské soldatesce. Vyhnala lidi z domovů a srovnala Mladou se zemí. Dnes tu najdeme jen pár kamenů z hráze již vyschlého rybníka, který tvořil její centrum.

"Kostel, který byl zbouraný, tak jen jeho vnitřky byly přeneseny před 100 lety do našeho kostela v Milovicích," řekl Lukáš Pilc, starosta Milovic.

Takto tedy v blízkém okolí Milovic začalo 20. století. O pár desítek let později Mladou následovala řada jiných obcí. To se tu zase zalíbilo německému Wehrmachtu. A tak v roce 1940 začalo další násilné vysídlování v mnohem větší míře. Jednou z dotčených obcí byly Jiřice.

"Obec se musela celá vystěhovat. To bylo bez pardonu. Bylo to ve velmi krátké době. Všechno zvířectvo, krávy, koně, se muselo prodat, což bylo to nejhorší. Loučit se s tím vším. Chodili jsme, brečeli jsme, loučili jsme se s kamarády. Všechny ty budovy, prostě celá obec, musely být vyklizené, vymetené, všechny místnosti uklizené. A potom to dopadlo tak, jak to dopadlo," řekla Hana Dvořáková, pamětnice.

"Naše rodina tady měla statek, hospodařila tady. Babička měla asi 8 dětí, takže hospodařili asi dobře a museli se odstěhovat. A když se přistěhovali, tak zůstala stát jen jedna zeď," řekla Miroslava Mičková, starostka obce Jiřice.

S obnovou Jiřic se po válce váhalo. Nakonec k ní s pomocí státu došlo, ne ale zase tak docela.

"Po té obnově bylo rozhodnuto, že se už nemohou nastěhovat, že na tom místě nebude vytvořen dále statek, takže se nastěhují do jiného čísla popisného, kde bydlela naše teta," řekla Miroslava Mičková.

"Ten nás statek stál na hektarovém prostoru. To byla veliká plocha. Mysleli jsme, že v původním rozsahu to postaví. Ale bohužel nám to potom nepovolili, to už bylo v roce 1948," řekla Hana Dvořáková.

Poválečný život navrátilců nebyl snadný. Jediné, čeho měli nadbytek, byla nevybuchlá munice.

"Já jsem toho měl doma pořád kolečko. Měli jsme to na zídce. Tatínek to vyndal, byla to asi nějaká dělostřelecká munice. Můj bratr si to dal do necek a koupal to jako prasátka. Rodiče nám stále říkali, abychom na to nemakali, a my že ne, že do toho jen kopeme," řekli manželé Josef a Marie Novotní, pamětníci.