Proč domy přestaly dýchat

Energeticky pasivní dům není nic jiného, než prostor dokonale odizolovaný od okolního světa. Ani molekula vzduchu nesmí uniknout ven nebo dovnitř. Jenže jsme z masa a kostí a jako většina živých organismů stále ještě potřebujeme k životu kyslík.

"Já se domnívám, že nejpostiženější jsou uživatelé těch panelových domů, které díky různým zeleným úsporám opravdu významně vylepšily významně ten energetický standard. Ale v těch dvanáctimetrových malých ložnicích opravdu za hodinu nebo dvě, nejpozději za tři, ten vzduch je v takové kvalitě, že by člověk měl vstát a jít otevřít okna a vyvětrat," řekl Jan Fibiger, architekt.

Jak zdivo, tak dřevo, má mikroskopické póry, kterými se přirozeně vyměňuje vzduch. Dům prostě dýchá. Pokud ho obalíme neprodyšným materiálem a vsadíme plastová okna, dům se dusí a my s ním. Pak tedy nezbývá, než větrat.

"Větrání je základní požadavek nejen kvůli tomu, co vydechujeme, to je CO2 a vodní pára, ale i kvůli prachu, jehož my lidé jsme zdrojem. Jsme zdrojem mikrobiálního znečištění vzduchu, takže bez větrání se vnitřní prostředí stává toxickým, které člověk odnáší až nemocí," řekla Ariana Lajčíková, specialistka Státního zdravotního ústavu.

Zateplení obytných domů a škol včetně plastových oken bylo často pořízeno za nemalé náklady a ze štědrých dotací. Vytváření nezdravého prostředí v domech podporují i stavebně-technické normy.

"Předpisy. Ty nás všechny ženou do toho, aby v těch domech od rána do večera bylo mezi 20 až 24 stupni, spíše těch 24," řekl Jan Fibiger.

A v této teplotě vlastně můžeme prožít jaro, léto, podzim i zimu. Když v zatepleném domě vlezeme do garáže a vyhřátého auta, se kterým se někam přesuneme do jiné garáže v jiném zatepleném domě a zpět, tak nemusíme s venkovním prostředím vůbec přijít do styku. Pokud se nic nepřihodí. Třeba blackout či živelná pohroma. Naše schopnost přežít v takovém případě bude mizivá.

"Kdyby bylo na nule, nebo nedejbože ke 40 stupňům, a nám, zvyklí žít v těch 24 stupních, stačí jen vyjít ven," řekl Jan Fibiger.

"My jsme úplně zdegenerovaní. My musíme mít 24 stupňů. Já, když jsem byla malá holčička, tak jsme doma chodili v teplých bačkorách a ve svetru, protože takové vedro jsme neměli. Dnes musíme mít všude přetopeno. A to je samozřejmě už samo o sobě plýtvání energií. A pak řešíme, jak tou energií neplýtvat," řekla Ariana Lajčíková. 

Člověk, který není vystavován chladu a měnící se teplotě, logicky ztrácí schopnost termoregulace a odnáší to i celková obranyschopnost. 

"Zcela jistě je narušena. Jsme choulostiví. Vždyť vidíte, že člověk si na sebe nevezme kabát, vyběhne před dům vysypat smetí a nastydne," řekla Ariana Lajčíková.

Nepouštíme-li si to obydlí venkovní vzduch, mění se v náš neprospěch i tzv. ionizace vzduchu. Místo potřebných lehkých negativních iontů, které se vyskytují venku a příznivě ovlivňují lidské zdraví, nastupují těžké a kladně nabité ionty, které nám škodí. Věda ani normy se jim ale příliš nevěnují. Nejsou totiž vidět ani cítit. Přitom ale zásadně ovlivňují lidský organismus.

"Když člověk pobývá někde, kde je extrémně nízká ionizace vzduchu, pociťuje únavu, sníženou výkonnost, sníženou pracovní kapacitu, roztěkanost, rozčilenost, má celou řadu negativních příznaků," řekla Ariana Lajčíková.

V domě, který je od okolního prostředí dokonale odizolován, logicky téměř žádné zdraví prospěšné ionty být nemohou.

"Z domu se stává taková uzavřená zavařovací sklenice. A v tom tedy ten člověk se svými škodlivinami má zdravě žít? Je jasné, že ty staré domy, které z hlediska šetření energií byly nehospodárné, ale infiltrace toho, jak táhlo okny a stěnami, dovolovala mírné provětrání celého toho prostředí. Tak ty byly z hlediska zdraví příznivější," řekla Ariana Lajčíková.